Šestitisícové Taos nejlépe charakterizuje pohoda usazená do světle hnědého štuku španělské pueblové architektury. Srdce městečka pulzuje v okolí náměstí Taos Plaza s obchůdky, obrazárnami a fešnými galeriemi řemeslných výrobků Indiánů. Ulice města jsou úměním prosyceny. S malíři, spisovateli či hudebníky, kteří si v Taos dávají dostaveníčko s vytouženou múzou, kvete i kavárenský život. Mírně snobské, ale přitom přátelské až rodinné ovzduší, je nejvíce patrné v ulici Bent Street pojmenované po prvním guvernérovi Nového Mexika Charlesi Bentovi. Umělecká reputace města začala na konci 19. století s příjezdem malíře Josepha Henryho Sharpa a Newyorčanů Berta Phillipse a Ernesta Blumenscheina. Útočiště v Taos nalezl také legendární horal,  průzkumník a také důstojník americké kavalérie Kit Carson, který podnikl s Johnem Frémonem legendární objevné cesty do Kalifornie a podílel se na podrobném zmapovaní Oregonské stezky, po níž proudily na zapád stovky tisíc osadníků. Carson přišel do Taos v roce 1826 a strávil zde 25 let.

Uvolněná atmosféra Taos a nahony vzdálený spěch civilizace jsou největšími devizami městečka. O tom by mohl vyprávět i český rodák Ivan G’vera, který je po dlouhá léta hvězdou hollywoodského seriálu Tak jde čas, a jenž si v blízkosti města udržuje ranč.

Taos Pueblo
Silnička Camino del Paseo Pueblo Norte nás po pěti kilometrech jízdy k severu přivede k elegantním vícepatrovým komplexům puebla Taos Pueblo. Na sto padesát Indiánů kmene Hlauuma a Hlaukwima je trvale zabydleno za hnědými adobovými zdmi. Žijí v prostorách pueblových zákoutí bez elektřiny, tekoucí vody a záchodů – tak velí tradice. Jde o zlomek nejvěrnějších. Zbytek Indiánů dává přednost životu běžných Američanů. Mají auta, příjemné domy a věnují se prodeji šperků nebo organizaci turistického ruchu. Někteří z nich pózují fotografům za pětidolarový bakšiš. To je na Indiánech patrně ta nejprotivnější vlastnost. Fotoaparátu se vyhýbají jako čert kříži – mluvíce o ukradené duši. Při jemném šelestění bankovky víra vyprchá a slupka zbožného muže ustoupí daleko přesvědčivější nátuře protřelého kramáře. Pueblový areál, vystavěný kolem roku 1000, dělí řeka Rio Pueblo de Taos na polovinu. Poutavější je západní křídlo, která podepírají důkladné kmeny. Dříve neměla podlaží puebla dveře ani okna. Pouze jednoduchý vstup stropem a žebřík. Na levém břehu řeky jsou obchůdky a také hliněné pece, kde indiánské ženy pečou a prodávají chléb.

Rok 1906 by nejraději pueblané vymazali ze své historie. Větší část jejich území tehdy skončila z moci úřední v rukou federální vlády. Možná by oželeli tisícovky akrů v horách, nikoli ztrátu svaté půdy v okolí Modrého jezera – Blue Lake, místa zasvěceného intimním rituálům. Po dlouhé soudní bitvě jim prezident Richard Nixon v roce 1970 část pozemků vrátil. Modrého jezera se dočkali po dalších 26 letech z rukou prezidenta Billa Clintona. Převážná část Indiánů je katolíky. Původním rituálům věnují ale tolik času jako křesťanským modlitbám.