Snad každé z větších amerických měst si s sebou nese nálepku snadné rozpoznatelnosti. Docela dobře se ujala spojení New York a peníze, Las Vegas a zábava, Washington D.C. a moc. Výstižně – byť trochu s úsměvem – patří třeba k San Diegu důchodci či golf a takoví Houstoňané se určitě nemusí stydět za to, že žijí ve městě klimatizací.  Ale co říci o jihofloridském Miami? Je skutečně městem pláží a sexu, jak o něm soudí turisté po dvoudenním pobytu a referují odlehčené bedekry? Bezesporu ano, ačkoli jde jen o jednu – byť tu známější – tvář slunné metropole omývané vlnami Atlantiku. 

Ale Miami to nejsou jen pláže, galerie, hotely, domy boháčů a průměrných 24 stupňů ve stínu po celý rok. Američané někdy městu říkají Severojižní Amerika. To kvůli rozsáhlé hispánské komunitě, která v něm žije téměř nezasažena americkými vlivy jako by šlo o stát ve státě. 

Kořeny téhle populační rozdílnosti souvisejí s rokem 1959, kdy na kubánský trůn dosedl marxistický vůdce Fidel Castro. Zemi během několika let opustily statisíce utečenců, kteří zatoužili po zemi svobody – Miami bylo první po ruce a odpůrci revoluce v něm vítáni.

Z nynějších dvou milionů obyvatel je celá polovina hispánského původu, většinou Kubánci, ale také Portoričané, Hajťané apod... V některých částech města se jinak než španělsky nelze vůbec domluvit. Na veřejných pozemcích se vyjímají sochy jihoamerických osvoboditelů José Martího a Simóna Bolívara co do počtu mnohonásobně převyšující sochy ikon americké státnosti Abrahama Lincolna a George Washingtona. Není divu, že novinky z Havany či Caracasu tu vzbuzují větší pozornost než zprávy z Washingtonu.