Miami to nejsou jen pláže, galerie, hotely, domy boháčů a průměrných 24 stupňů ve stínu po celý rok. Američané někdy městu říkají Severojižní Amerika. To kvůli rozsáhlé hispánské komunitě, která v něm žije téměř nezasažena americkými vlivy jako by šlo o stát ve státě.

Kořeny téhle populační rozdílnosti souvisejí s rokem 1959, kdy na kubánský trůn dosedl marxistický vůdce Fidel Castro. Zemi během několika let opustily statisíce utečenců, kteří zatoužili po zemi svobody – Miami bylo první po ruce a odpůrci revoluce v něm vítáni.

Z nynějších dvou milionů obyvatel je celá polovina hispánského původu, většinou Kubánci, ale také Portoričané, Hajťané apod... V některých částech města se jinak než španělsky nelze vůbec domluvit. Na veřejných pozemcích se vyjímají sochy jihoamerických osvoboditelů José Martího a Simóna Bolívara co do počtu mnohonásobně převyšující sochy ikon americké státnosti Abrahama Lincolna a George Washingtona. Není divu, že novinky z Havany či Caracasu tu vzbuzují větší pozornost než zprávy z Washingtonu. 

Hispánský živel je bezprostřední a všudypřítpomný. Prorostl napříč městem, je slyšet v ulicích, obchodech, na benzinových pumpách, cítit v restauracích – člověk se musí štípnout, aby si uvědomil, že není v hlavním městě nějaké jihoamerické země nýbrž stále oběma nohama v USA. Kubánská čtvrť Little Havana, která zachytila v 50. letech vůbec první vlnu upchrchlíků, patří možná překvapivě k těm klidnějším místům ve městě. Její a kouzlo spočívá v ospalé atmosféře klábosících starců s doutníky v ústech, výtečnou karibskou kuchyní, stylovými hostinci a se štěstím lze narazit i na dramatický pouliční turnaj v dominu. Pravda, mnoho kubánských exulantů se cítí být svázáno pevně s mateřskou zemí, ale jen málokteří dokáží vážně uvažovat o návratu bez ohledu na to, který režim bude v Havaně zrovna u moci.